Život s Laurou - část 3.

Nepředstavitelná prázdnota času, bolesti, zoufalství… jsem uvězněnej sám v kleci vlastního života. Nikdo by nevěřil, jak může zraňovat počítání vteřin. Při každým posunutí ručičky hodin se těším na to, až bude normální čas na to jít spát, a půjdu si lehnout. Kdybych šel dřív, stejně bych se jen převaloval sem a tam a čekání na nic by bylo ještě horší. Podzim a zima mají zvláštní náboj. Každej ti řekne, že mu vadí ta tma a šero. Já mám rád, když mě nikdo nevidí. Můj každodenní večerní rituál, kdy jdu na hodinu ven, abych přemýšlel nad tím, jak vyplnit díru a zkrátit čas nekonečnýho a zbytečnýho dne, se blíží. Nemám rád pravidelnost a řád a ani nevím o žádné obsesi, která by mě spalovala. Je zvláštní, jak si sedmnáctiletej kluk může připadat starej a opotřebovanej. Samotnýmu mi to připadá směšný, ale ten neustálej vnitřní boj nějakou tu energii sebere a pak… vstávat před šestou a letět do školy vychovanej v tom, že nesmíš zaspat, je samo o sobě frustrující. Mimochodem, nikdy jsem nezaspal! Nikdy! Ale žádnou cenu jsem za to nedostal. Pravidla jsou prostě od toho, aby se jejich porušení trestalo, ale dodržování se automaticky předpokládá. Jestli to má ale nějakej do budoucna negativní vliv a začnu třeba trpět obsesí, to fakt nevím. Tak to prostě je. Ráno vstaneš, tma. A v tom sychravým počasí se vlečeš na zastávku, abys sdílel dopravní prostředek se stejně otrávenými lidmi, jako seš ty sám, ale těm možná vadí jen to počasí. Mně ne. Jen kdyby nesvítily ty zářivky, abych zůstal v úplný anonymitě. Nervy, který mě čekají v průběhu dne z toho, co se bude dít, co všechno musím vědět, abych to v budoucnu zapomněl a ignoroval, ve mně vyvolávají pocity na zvracení. Když se budeš dobře učit, budeš se mít dobře. Dnes mi to opravdu připadá legrační, i když ta věta logiku má. Vážně jsem se dobře učil. Mám se tak, jak se mám, ale neřekl bych, že dobře. Vracím se domů zase za tmy a zase to samý zoufalství. Chtěl bych sdílet povahu a optimismus mých soukmenovců. Překypují energií a milují život. Nevím, jestli jim to závidím nebo přeju. Možná obojí. A to jsem netušil, že za pár chvil bych dal nevím co za to, kdyby to zůstalo ve starých kolejích.

 

Nevím, jestli mě to opravdu baví, ale je fakt, že to vydržím hodiny. A to mi každej tón, kterej slyším, přijde falešnej. Asi je to mým přístupem a mýma prioritama – hlavně být rychlej. Čím rychlejší, tím lepší. Nechápu, proč ti třicetiletý dědci tahaj každou notu a nesmyslně se s ní mazlí. Už tak je zvrhlý, když si v tomhle věku hrajou na fantómy opery. No nic, oblíknu se a půjdu ven. Zvonek. Snad to není pro mě. Dneska už vím, že bylo, a že jsem k těm dveřím neměl chodit. Když je otevřu, stojí tam a beze slov mi říká, jsem tady, abych ti změnila život. Tak fyzicky dokonalou bytost jsem snad ještě neviděl. Dotknu se jí, je živá. Není důležitý, co chce, proč je tady, ale co po ní zbude. Bohužel, pro mě nic dobrýho, ale teď už to nezměním a nejde to vzít zpět. Ta dokonalá bytost, teda dokonalá fyzicky, mentálně a intelektuálně, jsem dodnes na pochybách, se jmenovala Sofie. Je to celkem paradox, protože bych si takhle spíš představoval Afrodité než Sofii, ale jméno si holt nevybíráme. Neštěstí pro ateistu musí být, když se jmenuje třeba Theodor, ne pro krásnou holku, když se jmenuje Sofie.

Pár týdnů se zdržela. Dodnes nevím proč vlastně. Nejsem fatalista, takže o to víc bych měl věřit, že to byla jen náhoda. Neuklidňuje mě to. Protože jak jsem už řekl, důležitý je, že od teď už to nikdy nebude jako dřív. Sofie odešla. Tak jak nevím, proč se objevila, tak nevím, proč zmizela. Vím jen, že pokud tohle přežiju, zůstanu uvnitř navždy zmrzačenej a nikdy už nebudu normálně chodit. Moje Já se rozpadá a můžu jen doufat v sílu a schopnosti organismu, že se sám uzdraví. Uzdravil, ale některý jizvy zůstaly pořád otevřený.

Ležím a svou vahou jsem připoutanej k posteli. Nejím, nespím a absolvovat základní denní povinnosti, počínaje návštěvou koupelny mi činí neuvěřitelný problémy. Strašně to bolí. Nedá se to popsat. Tak, jako vám těžce nemocnej nedokáže popsat, jak bolí umírání. Všude cítím její vůni, vidím tu dokonalou siluetu a slyším její hlas, jak se směje… Ale je to jen v mý hlavě. Sofie odešla a tak to prostě je… a co dál? Vím, že to je definitivní konec, ale jak se s tím mám vyrovnat, to vážně netuším. Tohle je tak velkej klín, že se nedá ničím vyrazit. Už teď vím, že ve mně zůstane a sroste se mnou, a bohužel mám pravdu. Prázdnota se stala ještě prázdnější a zoufalství ještě zoufalejší. Vteřinová ručička na hodinách se zastavila. Kdybych byl věřící, řekl bych Bože, pomoz mi, ale stejně je to jedno, protože by byl výsledek stejnej, pokud by do mě z čistýho nebe neuhodil blesk a nespálil mě na popel. Vítej v pekle…

Musím to prostě přežít. Neexistuje rada, návod, nebo jakejkoliv jinej klíč, řešení, pomoc. Tak, jak je bolest uvnitř mě, je jen uvnitř mě lék na ni, alespoň jsem si to kdysi myslel. Dneska vím, že některý věci se samy od sebe nevyléčí a nezhojí. Respektive, že ten medikament nenajdeš sám, ale potřebuješ pomoct ukázat k němu cestu, musí ti být nabídnut i jinej pohled na věc, otevřít mysl. Ale abys ten jinej náhled získal, musíš vědět jak a na to sám nepřijdeš. Někdo ti musí určit směr, dát ti do ruky mapu, jinak půjdeš kilometry blbým směrem a nakonec se nenávratně ztratíš v chaosu, kterej jsi sám stvořil, ale nad kterým nemáš vůbec žádnou moc. Všechno je to jen chemie v mozku. Nic jinýho než chemická reakce, která spustila tu produkci tý zasraný FEA kyseliny, který se tak honosně říká láska. A neutralizovat to nejde. Alespoň moderní medicína to neumí a o lepším nástroji bohužel nevím. To možná potvrzuje to, že je tolik sebevrahů, kteří tu nešťastnou lásku prostě nedají, a to už chce opravdu odvahu lehnout si na koleje nebo skočit z mostu s vědomím, že dole z tebe bude krvavá kaše. Vůle k životu u mě vyhrála. Naučím se s tou bolestí žít… Nic jinýho mi teď už vlastně ani nezbývá.

Člověk v takový situaci podléhá zásadnímu přesvědčení, že nikdo lepší, než byla Sofie, už do jeho života nevstoupí. Otázka, v čem byla vlastně dobrá, tě v ten moment nenapadne, a i kdyby, odpověď by asi zněla, že ve všem. S jistotou ale víš, že ti bude chybět sebevětší blbost, která je s ní spojená. Jsem otrokem svých klamů a představ. Můj vlastní mozek mi lže. Všichni kolem mě ví, že to, co se mi odehrává v hlavě, není obraz skutečnosti. Jedinej, kdo to neví, jsem já sám, a i kdybych to akceptoval, že je všechno jinak, neexistuje prostředek, jak sám sebe přesvědčím, abych tomu uvěřil. Je skvělý, že všichni znají odpověď na tvoje trápení. Když se něco podobnýho stane jim, jsou pak ve stejným hajzlu a můžeš jim poradit jejich vlastní návod. Namíchat jim vlastní lektvar, kterej připravovali tobě. Zvláštní, že to na ně v ten moment nezabírá. Jak je to relativní…   

Život s Laurou - část 2.

Nevím, co by se v mém životě muselo stát, aby se radikálně změnil můj – možná pro někoho zvrácený a bezesporu nepochopitelný – postoj k samotnému bytí a naprosto zbytečné existenci, která dýchá téměř z každého elementu tohoto světa. Přestal jsem čekat na zázrak, na záblesk světlého momentu v temných a nekonečných dnech zoufalství a bezmezného utrpení, které prostupuje každou částí mého těla. Jediné, co mi ještě dává sílu uvažovat nad smyslem mých činů a vyrovnávat se s každodenním rituálem stereotypu, který mi nelítostně zařezává čepel hluboko do krku, je představa konce, který mě zbaví traumatu a naprosto nepopsatelného pocitu bolesti, se kterým se každé ráno probouzím a v noci usínám. Nikdo, kdo se na této cestě neocitl, nemůže pochopit strádání, které jsem nucen podstoupit a se kterým se musím každou vteřinu vyrovnávat, abych nezemřel nedůstojnou smrtí vyhnance, který byl rozdrcen krutostí systému. Jsem ale příliš unaven na to, abych dál vzdoroval a odrážel výpady pocitů, které spalují mou mysl nenávistí vůči veškeré živé hmotě, která je tak honosně nazývána lidskou bytostí. Veškeré mé iluze a přání se změnily v touhu po manipulaci s tímto jednoduchým materiálem, který dokáže podtrhnout svou zbytečnost subjektivním zdůrazněním své dokonalosti a inteligence. Nepamatuji si, že bych se někdy cítil opravdu šťastný, a vědomí toho, že se dá ego nulovitosti nakrmit bezvýznamným a naprosto zanedbatelným prožitkem mě sráží hluboko pod hladinu schopnosti vnímat sebemenší radost, která by nakonec musela být vykoupena další kapkou jedu, kterého je v mých žilách víc, než si možná já sám hodlám přiznat. Někdy mi vážně uniká význam a podstata pravidel, která tento primitivní organismus je nucen přijmout, aniž by si uvědomil vlastní slepotu a ponížení jen proto, aby po letech svého nekonstruktivního působení na této planetě předal žezlo a své „zkušenosti“ potomkům svého duševně degenerovaného a nevyvinutého rodu. Všechny tyto úvahy mě neustále přesvědčují a utvrzují v  marnosti veškerého mého počínání, neboť uznání toho, co považuji za projev téměř čisté vnitřní dokonalosti, je záležitostí nedostižitelnou a pro většinu lidí naprosto nepřípustnou, protože bych tím mohl narušit nebo rozbít harmonii jejich už tak dost chatrné osobnosti, slepené z jednoduchosti a omezenosti jejich vlastní empirie. Asi jsem moc kritický a mám přehnané nároky jak na sebe, tak na své okolí, ale nehodlám dělat kompromisy ve věci tak zásadní, jakým by maximální prožitek a hloubka základu smyslu sebe sama měla - alespoň v mých očích - být. I když… nikdy neříkej nikdy. Člověk se mění a vyvíjí a nakonec se může stát, že největším kompromisem bude snížení nároků na sebe, na okolí a na vše, co se dnes může jevit jako něco, co má pro mě maximální hodnotu. To, co se v jeden okamžik jeví jako nepřípustné, může být v jiném to nejlepší a nejšťastnější řešení. Vždyť vše je nakonec relativní.

Pocity, se kterými se musím v poslední době potýkat, jsou pro mě samotného děsivé. Ne proto, že bych je neznal nebo proto, že bych se jich bál jako něčeho cizího, ale proto, že se neustále opakují a pocit déjà vu je více než reálný. Ať už jsem znechucen životem samým nebo částmi, ze kterých se skládá, z událostí, které ho vyplňují nebo jen z vlastního principu existence, vystupuje z něho jedna kategorie, která mě trápí víc než cokoliv jiného. Je spousta věcí, které nedokážeme změnit. Většinou nemůžeme dát směr událostem, které nezávisí jenom na nás a našich rozhodnutích. A tím jsou jednoznačně vztahy. Ať už je to přátelství, které se může zdát pevným poutem, a přesto se v jeden okamžik všechno změní a tento jeden bod otočí směr vašeho uvažování, vašich citů a vazeb směrem, kterému byste ještě před pár dny jen stěží věřili, nebo jen vztahy, které mohou být dočasnou nucenou komunikací, bez které byste se klidně obešli a kterou musíte absolvovat za účelem, který vám nemusí být ani v dané situaci jasný, nebo láska, která vám dokáže během vteřiny změnit celkový pohled na svět. Vždycky vás nejvíc bolí to, co nechává nejhlubší stopy na duši, a tím jsou pro mě přátelství a láska, protože to, že nic netrvá věčně, zde platí několikanásobně víc než kdekoliv jinde. V tomto směru mám ty nejčernější myšlenky, strach a obavy z toho, kdo přijde a odejde, na jak dlouho se hodlá zdržet v mém životě, za jakým účelem je opravdu tady a hlavně, co pro mě bude znamenat jeho ztráta. Lidé přicházejí a odcházejí, mění se a vyvíjí a každý konec něčeho, co pro vás bylo důležité, zanechá někde hluboko uvnitř ránu, která se časem může stát jizvou nebo může po celá léta krvácet. Nic s tím neuděláme. Jsme a budeme sami se svou bolestí.

Život s Laurou - část 1.

THOMAS VAIN ŽIVOT S LAUROU Poděkování: Kateřině Kohutové - za zpětnou vazbu, opravy, organizační věci a grafické zpracování. PhDr. Evě Strmiskové - za jazykové a stylistické korektury a ochotu.   „Jen hlupák se domnívá, že štěstí pochází z vnějšku, z předmětu; štěstí nebo neštěstí přichází pouze z našeho nitra.“ Arthur Schopenhauer   Pokud milujete život takový, jaký je, jste nenapravitelní optimisté, a pokud si myslíte, jak je celý svět úžasný a skvělý, asi vás následující stránky nepotěší, nezabaví, ale spíše vás jen naštvou, protože nabourávání vytvořené iluze a snu je asi to nejhorší, co vám někdo může udělat. A pak je jen krok k tomu, abyste dotyčného, který vám sdělil něco, co je v rozporu s vaším přesvědčením, začali nenávidět, protože vám řekl něco, co jste vlastně nechtěli slyšet. Ale to, co si člověk neuvědomuje a co se tím sdělením doopravdy stalo, je to, že vás donutil přemýšlet nebo se dívat na věci i z jiného úhlu nebo vás jen přinutil nahlédnout pod povrch. Nenávist by pak neměla být směřována ven, ale dovnitř, protože ty pocity jste dovolili. A když jste je dovolili, asi podvědomě víte, že na nich něco bude. Anebo si možná začnete pohrávat s myšlenkou, že sami sebe dobrovolně mystifikujete jen proto, abyste nebyli zranitelní. Ale z mé vlastní zkušenosti vím, že naivní optimisté si negaci svého subjektivního chápání reality vůbec nepřipouštějí, proto bych vyvolání jakýchkoliv takových reakcí považoval spíše za vzácné. Naopak. Brání si svoji iluzi tak silně, že tím, v mých očích, ukazují jen vlastní uzavřenost a omezenost vidění a chápání reality. S takovými lidmi je komunikace většinou jednostrannou a povrchní záležitostí bez hlubšího významu. Tedy alespoň pro mě samotného. Rozhodně jim jejich pohled na svět nehodlám brát, ale prezentování jejich „faktů“ a pravd a jejich vnucování a invazivní způsoby jednání ve svém životě nepotřebuji. Ne, …opravdu se nebudu snažit, po vzoru filozofické literatury, vás nalákat do labyrintu, kde už za druhou zatáčkou nebudete vědět, kde vlastně jste a kde se ztratíte sami v sobě. Naprosto jsem se vyhýbal jakémukoliv systematickému vysvětlování nebo pokusům o to psát filozofickou nebo vůbec odbornou knihu. Naopak – budu velice nesystematický a laický. Jedná se pouze a jen o soubor myšlenek. Mých myšlenek. Nemusí je nikdo akceptovat a ani se s nimi ztotožnit. Ale věřím tomu, že spousta z vás se v nich sama najde. Proč jsem je tedy sepsal a proč je vůbec publikuji? Protože si myslím, že tyto myšlenky, pocity, nálady a emocionální stavy a zvraty jsou vlastní téměř každému. Rozdíly jsou pouze v intenzitě a délce trvání. Ano, jistě je spousta lidí, co si je neuvědomuje, nepřipouští nebo jim jejich mysl nedovolí otevírat ty pomyslné třinácté komnaty. Takoví lidé jsou bezmezně šťastní a já jim to přeji a jen jim to tiše závidím. My ostatní (a myslím si, že v 21. století se deprese stala civilizační chorobou, a její diagnóza je hojně rozšířená a ordinace psychologů a psychiatrů praskají ve švech) se v našich myšlenkách a každodenních situacích a sociálních interakcích dostáváme do takových emocionálních vírů, že nad danými situacemi nějak hlouběji přemýšlíme, ale nedokážeme naše myšlenky řádně a smysluplně formulovat. A o to jsem se pokusil – přenést na papír to, co si myslím. A že to není pouze subjektivní pohled na svět a dané situace, ale že to podle mě prožívají miliony lidí na celém světě a napříč všemi sociálními vrstvami. Jen jsou třeba jejich pocity, závěry a jejich formulace determinovány nebo omezeny vlastními limity, sociálně, kulturně nebo nějakou jinou institucionální formou, takže je není možné pořádně a otevřeně ventilovat nebo jim dát konkrétní tvar. A hlavně – společensky je to nežádoucí a možná i odsouzeníhodné. Takže proč by se o to vůbec měl někdo pokoušet? Každý si projde láskou a je jedno, zda naplněnou nebo nenaplněnou (ostatně co to vlastně je „naplněná láska“, že? ), smutkem, vztekem, beznadějí, zoufalstvím, rozchody, rozvody… a třeba někdo každý den bojuje se světem, hledá jeho podstatu, smysl života, štěstí a seberealizaci. Anebo třeba někdo z vás žije uvnitř s nezvaným hostem, který vás každodenně brzdí, omezuje a nutí uvažovat jinak, než byste si sami přáli. Přemýšlíte nad smyslem života nebo nad tím, co je vaším úkolem na Zemi, jaké jsou problémy společnosti nebo jen vaše sobecké zájmy. Prostě žijete. Žijete a řešíte každodenní situace. A třeba vám hlavou proběhnou úplně stejné myšlenky, které proběhly nebo napadly mě a které mně kolikrát vystavily překážky a omezení. Udělaly můj život složitějším. Ne, … naprosto neznám recept na to, jak ty překážky odstranit nebo jim nedovolit se objevit na cestě, ale třeba je alespoň správně popíšu proto, aby to za mě udělal někdo jiný. A třeba zrovna někdo z vás. P.S.: Naivní optimismus je, dle mého názoru, duševní poruchou nebo neznalostí informací. Důkaz? Kdyby se každý zamyslel nad současným sociálním, mentálním, politickým a hlavně ekologickým stavem planety, musel by okamžitě propadnout do bezbřehého pesimismu. Proto je slepota nejlepším předpokladem pro vlastní iluzi spokojenosti a štěstí. Komu je tedy kniha určena? Komukoliv. Je to jen příběh. Nesystematicky uspořádaný příběh. Soubor reakcí na situace. Soubor myšlenek. Nic víc. Obecně pak může být kniha užitečná některým specifickým skupinám, pro které by mohla mít vyšší hodnotu: - Psychoterapeutům může pomoct pojmenovat a pochopit směr, způsob myšlení a cítění těch, kteří procházejí depresí nebo patologickým smutkem. Také je možné tento příběh chápat v jistém smyslu jako příklad tzv. externalizace, kterou jsem s těmito pocity provázal. Personifikoval jsem viníka a ukázal na něho prstem. Doslova jsem externalizoval interní . - Těm, kteří procházejí smutným obdobím, trpí depresí a cítí zoufalství bez vidiny lepší budoucnosti. Uvědomíte si, že stav, kterým procházíte, neprožíváte sami. Když si to uvědomíte, může z vás spadnout část břemene, protože skrze tuto knihu vlastně sdílíte své negativní myšlenky a emoce. A člověka vždy potěší, že v tom není sám. A to jak při nešťastné lásce, při pocitech samoty nebo jen dočasné frustraci z okolního světa a nepochopení. - Všem ostatním, včetně těch, o kterých si myslím, že si buď neuvědomují a nechápou způsob myšlení „druhých“ nebo a priori předpokládají, že všichni žijí jako oni sami, mají stejné hodnoty, stejně vnímají skutečnost a mají stejně nastavené priority. Můj osobní názor je ten, že tito lidé si situaci dostatečně neuvědomují (ani nepotřebují, protože tak, jak to oni vnímají a chápou, to prostě je) a jsou natolik uzavření ve svém intervalu, že nemají vůbec potřebu za tyto hranice nahlížet. Další kategorií jsou ti, kteří negativní, smutné nebo jakékoliv skličující události, informace a stavy okamžitě vytěsňují nebo zavrhují, a tím se je snaží zanechat před svým prahem a nepustit k sobě. Ani o jedné z těchto skupin lidí si nemyslím nic špatného. Paradoxně je to většinou právě naopak. Vše, co nezapadá do jejich nastavených pravidel a je nějakým způsobem jiné, je špatné, divné nebo přinejmenším podezřelé. Takže to není normální. Ihned se nám snaží vnutit svůj způsob chápání reality. Nebo jakkoliv jinak (podle nich) pomáhat. Takže já vám tady teď touto formou nutím pohled třetí strany a je jen na vás a na vašem rozumu, jak dané informace přijmete a jak s nimi naložíte. A pokud opravdu chcete pomáhat, tak tato kniha by vám měla pomoct identifikovat problém, pocity a emoce těch „druhých“. A vy pak budete schopni najít ta správná řešení. Budete moci dedukovat, co je pak pro daného člověka v aktuální okamžik dobré a co pro něj můžete udělat. Poznámka k výrazům, formě, slangu a správnosti českého jazyka Nespisovné výrazy, případné vulgarismy a slang jsou použity záměrně kvůli autentičnosti a zdůraznění emocionálního stavu v dané situaci. Považoval jsem to za lepší a běžnější formu projevu, a proto jsem jazyk tímto způsobem úmyslně deformoval. Ne vše se doopravdy událo. Ne všechny situace se reálně odehrály. Ale i kdyby… nějak tak se to klidně mohlo stát... *****

Život s Laurou - kapitola z knihy

Hysterický ženský jsou příšerný. Stejně tak hysteričtí chlapi. Ano, kupodivu to existuje, i když etymologie hysterie to u chlapů vylučuje. Indikátor hysterek jsem si udělal s rozmachem sociálních sítí. Moje doporučení je se těmto typům lidí vyhnout. V prvé řadě to doporučuji sám sobě. Pokud máte dostatečný nadhled nad situací, tak si uvědomíte tu legrační tvář hysterie. Ano, jsou situace, ve kterých člověk propadá panice a zoufalství a ventiluje to jakýmsi způsobem ven tak, že to může dočasně vypadat absurdně a přitáhnout pohledy lidí, nicméně pokud se to nestává chronickým jevem, pak není co řešit. Ale jev, kterej přerostl v jakousi umíněnost a teatrálnost se subjektivním sklonem k pravdě a ohýbání reality tak, že tvrdím a prosazuji něco, co v sobě skrývá sebelítost, egocentrismus a egoismus, to je opravdu něco, čemu se obloukem vyhýbám. To sugestivní vykreslování reality, situací, obviňování a hlavně vyvolávání výčitek svědomí je neuvěřitelně destruktivní. Je s podivem, jak tito lidé mají potřebu se těmito projevy neustále zesměšňovat a degradovat, ale oni to zřejmě nevidí. Snažil jsem se najít pár hlavních znaků, které ve mně okamžitě rozblikají červenou kontrolku. Fajn je, že s rozvojem moderních technologií a facebookových profilů to jde vše mnohem snáze a rychleji. Ty sociální sítě jsou v tomto směru - jako zdroj informací a psychologickýho profilu člověka - nepřekonatelný. Stejně tak chaty a elektronická komunikace. Pokud u konkrétního člověka neustále pozoruji každý den nový a nový citát, kde je jádrem něco jako – dobře, že odešel, protože si tě nezasloužil… a podobný nesmysly a blbosti, který jsou výplodem stejně hysterických rapsódů a trubadúrů, tak zbystřím. Následně se u těchto lidí objevují statusy typu – ne, tak toto opravdu nemám zapotřebí nebo se neustále měnící stavy – zadaný/á, svobodný, příp. ve vztahu se svým psem nebo plyšovým medvídkem, tak pokud se to přičte k těm citátům a k tomu, že nemáte vůbec žádné povědomí o dané situaci a co se děje, je potřeba se mít na pozoru a hlavně se vyvarovat jakýmkoliv citovým vazbám, a to oboustranně. Při vzájemné komunikaci se pak odehrává sinusoida, kde hysterik přechází od napadání a absurdního obviňování (ty můžeš za to, že prší, zkazil jsi mi den, víkend, měsíc, život… odepsal jsi o 5 min. později, apod.) k předstírané lhostejnosti (v pohodě, je mi to jedno, to nevadí) a v případě vztahu až k rozchodu, za který by se nemusel stydět Quentin Tarantino – hlavně tím, že by se na tom dal vystavět celej scénář, kde by milión situací ústilo ve stejný vrchol (končím s tebou, už mi nepiš, nevolej, tímto to uzavírám…). Tento stav se odehrává cyklicky. Takže rozchodů v daném vztahu může nastat klidně sto padesát. Když pak přijde ten opravdový a poslední rozchod, většinou už vás to ani nebolí. K čemu je potom nějaká citová vazba s takovým člověkem? Nebo na čem je založena? Na masochismu? Na nedostatku sebevědomí a strachu ze samoty? Na neschopnosti říci „ne“ a odejít nebo ihned odmítnout? Nebo je to vše mnohem prostší. Spustí se chemická reakce – láska, tedy přesněji zamilovanost. Pak je rozum pod nadvládou emoci a FEA kyseliny a bolest a utrpení ztráty je natolik zničující, že tohle všechno snesete jen za tu cenu a odměnu, že vás dotyčná neopustí. Takže dobrovolně (tedy ze své vlastní vůle, protože si tu drogu v té žíle prostě musíte uchovat) se oddáváte těmto stavům, náladám a všemu, co je vlastně tak strašně nesnesitelný a bolestivý. Nezní to jako paradox? Laura mi kouká přes rameno, co píšu. Ona hysterická není, ale mockrát se pokoušela a pokouší udělat legrační hysterku ze mě. Už ti to moc nejde, Lauro, co? Ale byly doby, kdy se ti to dařilo. Ne, ale dnes už fakt ne… toto opravdu nemám zapotřebí… a nebuď uražená, Lauro! V tvorbě bolesti jsi pořád nejlepší! A ty to moc dobře víš! Perverzně mi olízne tvář a pošeptá do ucha: „Pojď si lehnout! Chci si ještě povídat!“

Sapere Aude

Immanuel Kant ve své eseji „Odpověď na otázku: Co je osvícenství?“ vyslovil tezi, která mi zní v hlavě pokaždé, když čtu zprávy, sleduji politické debaty, diskuse na sociálních sítích,…vlastně pokaždé, kdy nechci nečinně přitakat všemu, co se mi vnější svět snaží sdělit. Prostě nějak tuto myšlenku považuji za jeden ze základních předpokladů k tomu, aby člověk podtrhnul vlastní vážnost a jedinečnost a nebyl jen prázdnou bublinou. Ta věta zněla: „Sapere aude“ – používej svůj rozum, neboj se být moudrým.

No jo, ale jak to udělat, že? Když všechno sleduji, tak se téměř nikdo nebojí „být moudrým“ a všichni používají „vlastní rozum“. Všichni znají odpovědi na všechny otázky. Přesně znají příčiny konkrétních důsledků, apod. Přemýšlel jsem, jak se vyhnout komentování politiky nebo náboženství. Nechci si hrát na spasitele a kazatele, ani na učitele a přednášet a narovnávat „pravdu“. Všichni znají východiska z problémů, znají viníky, perfektně rozumí systémům – takže vlastně moje úvahy vůbec nepotřebují. Naopak. Ale přece jen si dovolím pár svých myšlenek. A zda jsou relevantní či irelevantní nechť posoudí každý sám uvnitř sebe. Jsou to jen příklady a body k zamyšlení. Nic víc. Žádné učení, žádná doktrína a hlavně nic geniálního.

      Politika

Fascinuje mě, jak sofistikovaně bezpáteřně se dají předkládat naprosto zcestné údaje a myšlenky. Přitom kdyby lidé opravdu znali pozadí, pochopí, že už v základu jde o naprostý bláboly, který se neslučují s daným ideologickým základem. Podle mě jde ale o to, že sami dotyční tomu nerozumí. To je celé. Není to naschvál. Pár příkladů:

    -  Pravicové strany mluví o vymýcení korupce a protikorupčních opatření. Problém je, že to je naprostý nesmysl, který se slučuje s neoliberální ideologií, která myšlenkově zaštiťuje tyto strany, a o které se názorově opírají. Korupce, úplatky, peníze jsou přímo obsaženy v myšlence neoliberalismu. Tudíž z tohoto pohledu je to naprosté contradictio in adjecto.

      -  Viděl jsem rozhovor s jedním komunistou, který tvrdil, že víru v boha toleruje. Pokud toleruje víru v boha, tak pak asi neví, odkud vzešlo učení komunismu, a že původ obratu ke člověku a myšlenky ateismu vzešla už od Feurbacha a z něj pak vycházel Marx. Jako komunista nemohu být věřící, nebo to tolerovat.

     -  Všechny politické strany se snaží o to, nějak vymezit stát a jeho vliv. Problém u všech je, že dokud bude fungovat vláda transnacionálních korporací, globalizace a snaha o to, aby státy byly pouze jakýmsi prázdným pojmem, který se stará o to, aby lidé dostali OP a řidičák, je v podstatě jedno, kdo je u moci. U moci jsou totiž pouze nadnárodní společnosti.

     -  Nesmysly o tom, že lidé projedli peníze atd. Hlavním rysem a trendem systému je socializace nákladů a privatizace zisků. Nikdo nic neprojedl. Obyčejný člověk není a nenese zodpovědnost za převod a prodej státního majetku. Kapitál byl jen účelově přesunut ze státní pokladny k někomu, kdo to tak prostě uměl zařídit (většinou k bývalým agentům STB a politickým špičkám a jejich známým). A pak se jen „experti“ pokusí vyvolat pocit viny v někom, kdo za to vůbec nemůže a nutí ho to splácet.

     -  Není samo osobě tragikomické, když na nejvyšším postu sedí na pozici ministra obrany herec, ministra financí chemik, atd.? A co jako? J…chybí mi tady už jen Joker nebo tučňák z Batmana.
    

Bylo by toho samozřejmě mnohem víc. Ale společnost žije v klamu, protože se to tak hodí. A je to strašně jednoduchý. M.j. nejsem komunista. Nemám rád jakoukoliv víru, stejně tak víru v ideologie. Ale pokud si člověk přečte Marxe tak zjistí, že neříká nic, co by nebyla pravda (m.j. to vlastně před Marxem píše už Hegel – předpokládám ale, že to stejně každej četl, takže není potřeba to rozvádět). Bohužel si dnes všichni pod jménem Marx představí transparent a májový průvod s jeho podobiznou. Jeho myšlenky byly přizpůsobeny a ohnuty. Základní ideologie zůstala, ale tak, jako všechno, byla přizpůsobena potřebám stalinismu. Sám nevím, co by bylo nakonec správné a jak by to mělo vlastně být. Zatím se jen snažím nezakrývat věci nějakým naivním hlásáním svobody, kterou stejně nemáme, stejně jako nemáme demokracii. Ale co s tím, že? Jenomže nejdříve je potřeba si to uvědomit a pochopit, než to začnu řešit, nebo hlásat pravdu a fakta. Jeden pan profesor kdysi v posudku na práci jednoho studenta napsal, že by se měl snažit nejdříve pochopit základ, než začne se zápalem jezuitského učně chodit od lampy k lampě a snažit se rozsvěcet světlo. Přijde mi, že dneska každej nosí v ruce hned lampión a čím větší, tím lepší. Je potřeba si uvědomit, v čím zájmu je „skutečnost“ a kde končí vlákna, jinak to má stejnej efekt, jako metastáze léčit kapkama proti kašli.

      Zprávy

S tím souvisejí zprávy. Napadlo někdy někoho, kdo a jak je dělá? Dnes už téměř nikdo nevěří (alespoň doufám) těm nesmyslům, které jsou všem předkládány zpravodajskými servery nebo TV. Média vytvoří zprávu, která je účelově zaměřená, prezentuje ji jako fakta a lidé ji akceptují. Prostě jsme krmeni tím, co nám farmář dá do misek. Nic víc. Jak jednoduše se dá manipulovat s lidskou myslí. Stačí se jen podívat, komu média patří. Nic víc vlastně není potřeba. A nemyslím tím tady naše noviny, ale světová média. Když někdo bude chtít vysypat tady na ten náš malý dvorek odpadky, tak to udělá….no a my pak s pláčem zaběhneme na královský dvůr a poprosíme o pomoc – nejlépe NATO apod. A všichni to nadšeně přivítají tak, jako přivítají americký konvoj, který s velkou slávou projel naším územím. Všechno má svůj smysl a nic se neděje bezúčelně. Ubohost a zoufalství. Lidé potřebují modly, autority a vedení…myslím, že v tomhle má Kissinger, Rockefeller a Rothschild pravdu.

      Volby

Pokud vstupuje do voleb 8 blbců, nemůže vyhrát nikdo jinej, než blbec. Takže to je to, co by měl člověk vzít jako fakt. A viz bod 1. V defektním systému se nikdy nestane to, že by byl výsledek ku prospěchu všem.

Dovolím si příklad k EET.  Ten nápad není špatnej – pokud vyjdeme z toho, že by měl do státní pokladny přinést peníze. Všichni víme, že ten nápad vymyslel kozel, kterej je teď zahradník. Jenomže…Dovolím si malý myšlenkový experiment a třeba se mýlím. Pokud se to zavede, vše se zdraží. A protože spousta lidí si některé „zábavy“ odpustí a nebude chtít tak utrácet, tak se tržby sníží, nebo zůstanou v lepším případě stejné – rozhodně neporostou, ale státu se odvede více peněz. Pocítí to všichni. To je vlastně to, co říká Keynes a stojí v tom proti Hayekovi. V důsledku toho se zvýší nezaměstnanost a bude se šetřit na pracovní síle, protože někde se bude muset vyrovnat ten celkový zisk. Takže buď to skončí krachem, nebo redukcí pracovní síly, snižováním úvazkům a klesající životní úrovní. A protože si ji majitel bude snažit maximálně udržet, tak se to samozřejmě bude snažit nahnat na zaměstnancích. Takže i kdyby majitel byl sociálně bůhví jak citlivý, stejně mu nic jiného nezbyde než propouštět, nebo snižovat jinak náklady na pracovní sílu. Tím poroste nezaměstnanost a peníze, které se dostanou do státní pokladny z EET, se vyplatí na podporách a sociálních dávkách. V tomto systému EET ničemu nepomůže. Naopak si myslím, že životní úroveň lidí jenom zhorší. Anebo se taky nestane vůbec nic. I to je možný J.

To ale neznamená, že nedodržování zákonů nebo krácení daní je v pořádku J. Není. Ale když přichází pravicové strany s argumenty svobody a byrokracie atd., jsou to zase úplně mylné a zcestné argumenty. Je to jen legalizování Andersenovských císařových šatů, protože samozřejmě, že se každý snaží odvézt jen to, co musí. Ano…jak píši – kozel to ví a proto se to snaží vyřešit. Super řešení, ale v nefunkčním systému. Ostatně tak, jako všechna ad hoc řešení. Nepředkládám argument pro zrušení EET. Jen přemýšlím nad tím, jaké můžou být následky. Každý se přece snaží ten stát okrást a otázkou je, proč by to neměl dělat, když je ten stát stejně k hovnu a je v zájmu elit smazání národních států. Ony jsou vlastně dávno smazány.

Ale pro uklidnění….kdokoliv jinej by tam stejně přišel s nějakou jinou geniální myšlenkou, která zase bude ku prospěchu někoho. Vždycky je to dobrý pro nějakou množinu lidí, nebo sociální skupinu. Nikdy v tomto systému nemůže jít o blaho celku. To prostě nejde. Ale to nám tak nějak nikdo neřekne. Naopak. Všichni to s námi myslí co nejlíp a hlavně mají naprosto zaručený recepty…

Takže objektivně vzato – v defektním systému nikdy nemůžete vytvořit nedefektní pravidla. Neustále se snažíme nadávat na ad hoc řešení, ale dokud se nezmění základy, na kterých stojí, nikdy to lepší nebude. Je tady už tolik deformací, uliček a tunelů, že podle mě už vlastně ani žádná objektivní pravidla neplatí a všichni bloudíme ve slepých uličkách a křičíme, že máme v ruce špatnou mapu místo toho, abychom vystavěli nové město na zelené louce.

M.j. jen taková odbočka. Občas přemýšlím nad tím, jak se pořád řeší inflace a HDP apod…ale já bych chtěl třeba vysvětlit takovou základní věc. Když vzroste cena ropy, vzroste cena dopravy a vlastně veškerých služeb a zboží. To je logické. Fajn. Ale když pak cena ropy klesne a to v řádech korun, proč se ta cena zboží zase nesníží? Ale naopak, když se pak dlouhodobě cena ropy ustálí nebo osciluje kolem nějaké částky a pak se opět zvedne, opět se vše zdraží, přitom ta částka navíc už byla obsažena v tom původním zdražení a pokryla i inflaci. Ale všem nám bude vysvětleno, že je potřeba to tak udělat, protože ceny ropy se zvedly. Takže…viz bod 2. Je potřeba lidem vnutit pravdy, které vůbec nekorespondují s fakty. Nebo se má apelovat na morálku obchodníků, kteří správně cílí pouze na svůj zisk a kapitál nemá s morálkou nic společného? Miluju pojem kapitalismus s lidskou tváří J. To vymyslel někdo z KDU?

Podle mě je klíčem tady k té celkové manipulaci vnutit lidem obecně sebeklam geniality, důležitosti a inteligence. O nic víc nejde. Když se naladíte na vlnu blbců, namažete jim med kolem huby a vytvoříte jim iluzi a pocit důležitosti, tak je pak mnohem jednodušší s tahovou loutkou mávat a po splnění její role na scéně ji zase hodit zpátky do krabice.

      Náboženství

No…moje oblíbená disciplína, která mi už ale leze trochu krkem. Demonstrace lidské hlouposti v praxi. Zároveň potvrzení toho, jak je jednoduché s člověkem manipulovat.  Kdo z těch věřící zná opravdu fakta apod.? Původ křesťanství, jak se dostalo křesťanství do popředí a proč, získalo takový vliv a moc? Jak vznikl Starý Zákon a proč? Jak je to s christianizací Evropy, jak se podařilo obrátit na víru pohany apod.? No a o nadpřirozených nesmyslech ani nemluvím. Mluvím jen o historii. Kolik lidí asi ví, že rádoby křesťanské svátky jako např. vánoce se tady slavily ještě před příchodem křesťanství a že vlastně symboly vánoc jsou propojeny s pohanskými? Že naroubování a navlečení svátků na ty původní je vlastně politická hra, a že se tak jednodušeji dal lidem vnutit význam a původ těchto dnů atd.? Mluví se o tom v kostelech? Asi ne. Že si Hebrejové vymysleli náboženství proto, aby sebeidentifikovali národ? A že z jejich Zákona vzešla legenda o Kristovi? No…buď to ví všichni a slepě věří, nebo to z jejich pohledu není v rozporu. Je to samozřejmě jejich věc.

Jen mě fascinuje, jak 2000 let stará legenda dokáže mít takový vliv v 21. století. A to i za předpokladu, že ta historická postava Krista opravdu existovala. Proč ne. Budiž. Ale že v historii bylo předneseno X otázek k existenci Boha, duše atd., a že se s nimi vlastně nikdo nikdy pozitivně nevyrovnal, protože to ani nejde, to už asi nikomu nevadí. Je to jedno. Napsali o tom moudřejší a chytřejší a do detailu. Spíš si jen pořád kladu otázku proč? Proč má ten mysticismus, náboženství, ezoterika, astrologie a jiný s….y takovej vliv.

No…ono je to asi velice jednoduchý. Je to tedy taková psychologizující úvaha, ale nikdo si nechce připustit svoji konečnost. To bude asi hlavní důvod. V tom třeba, ať si myslí kdo chce, co chce, byli ti Hebrejové dobří. Žádnej posmrtnej život. Žijeme tady a teď. Žádný odpuštění. Žádnej zbytečnej sebeklam. Přistupují k tomu náboženství jako k součásti jejich identifikace s jejich vlastní sociální skupinou.

Jinak samo, že to náboženství má asi spoustu důvodů. Krom toho, že tím omluvíte téměř vše, tak se můžete těšit na posmrtnej život, protože lidská duše existuje a hotovo. Říkal to farář. A navíc – naše katolická církev má své zákony! Desatero! (to židovské pochopitelně). Njn…je to smutný.

Chápu, že výklady karet, horoskopy, energie…atd., že prostě člověk hledá radu, chce slyšet něco pozitivního, chce pomoct a rád o sobě čte superlativa. I mě to baví číst. Je super, když se dočtu, jak jsem úžasnej a skvělej a jaký mám úžasný vlastnosti. Stejně tak mě těší, že např. ryby mi v tomhle nikdy nemůžou konkurovat a vždycky v dané disciplíně budu lepší. Karty mám taky rád. Nebo výlety do minulých životů….je to úžasný.

Neuvěřitelná hloupost, ale prostě člověk je tak asi nastavenej. Potřebuje modly, ikony, chválit, naději, pocit důležitosti a velikosti. Je mi to vlastně jedno…tedy bylo by, kdyby….no kdyby tady tu lidskou jednoduchost nepoužívali jako nástroj Ti, kterým to je všechno jasný a nepoužívali lidi jako válečné zbraně a štíty nebo prostředky pro své účely. Když si pak člověk uvědomí tu nebezpečnost toho ortodoxního náboženství, dojde mu, jak je to všechno v kombinaci s politickou mocí a vlivem nebezpečné. Ale tak čtu denně, kolik společnost produkuje expertů na islám, křesťanství, judaismus…

Takže…nebylo by nakonec lepší, ten rozum přestat úplně používat? Nebo si jen nechat tu iluzi a pocit důležitosti a na nic se neptat? Rozhodně je to asi pohodlnější a asi i vhodnější…

Když to dopisuji, přemýšlím nad tím, kolik expertů se najednou vyrojilo na problematiku Číny a Tibetu. Mluví se o komunistické Číně, o anexi Tibetu…nejsem expert na danou problematiku, ale asi ani být nemusím. Stejně tak expertů na islám atd…asi to říkali v televizi nebo psali na Seznamu. Nevím.  Stejně tak problém propojování kultur atd.

Navíc mi čím dál víc zní v hlavě myšlenka, kterou mi řekli nezávisle na sobě dva lidé: „Už jsem se přestal snažit zachraňovat Svět. Důležité je z něj vytěžit maximum za všech okolností, a abych se měl já dobře.“ Možná recept na novodobé štěstí. Možná nutnost, aby člověk přežil. Ostatně…každý to v sobě máme nějak nastavené.

   

  

   

Na cestách...

Tak nějak se občas zamýšlím na silnicích a cestách. Jak musíte být ve střehu a pozorujete to dění a jste ve vzájemných interakcích s ostatními účastníky silničního provozu, napadá vás spousta myšlenek, anebo si začnete pěstovat pavlovův reflex, na některé specifické situace a prvky. Alespoň já to tak mám. Spousta otázek a hypotéz mě napadá na dálnici a ve městech při objížďkách – teda většinou, až se jimi šťastně prokoušu.

Obecně si pak vytvářím kategorii řidičů – těch, co jsou mi jedno a ti co mě serou. Do těch, co jsou mi jedno spadají takoví, kteří jedou klidně 200, frajeři, lidi s nabušenejma autama atd. Prostě ti, co jedou a když jim náhodou na 5-10 vteřin vjedete (samo s dostatečným předstihem) do levýho pruhu, abyste předjeli polský, maďarský, litevský či běloruský kamion (Slováci jezdí normálně – podle mých zkušeností), tak na vás hned neblikají, netroubí, sníží rychlost na 140km/h a po vašem zařazení v klidu pokračují svých 200. Prostě ti, co jedou, nebrzdí, neotravujou a neohrožujou. Většinou mají BMW, AUDI, SUPERB, VW apod. Takže pokud na mě při zdržení v levém pruhu ihned neblikají (mj. nejezdím pomalu, ale pšššt), tak jsem za ně na silnicích rád.

Druhá kategorie, ti co mě serou, je mnohem bohatší. Jak už jsem zmínil, kamiony – většinou polské. Nevím, zda Poláky obecně uklidňuje to, že jim – dle křesťanského učení – začíná život až po smrti, ale na silnici je mi z nich na blití. Rád bych změnil názor a třeba mě někdy přesvědčí. Ale polský kamion sám rozhoduje, kdy začne předjíždět, protože on jede 100km/h a auto před ním 95km/h a jako nezajímá ho, že v levým pruhu jedou auta podstatně rychleji a je jich tam momentálně za sebou asi 10. Stejně tak, když vidím Poláka, který jede autem, na střeše nebo kufru má 3 metrovou anténu, aby ušetřil za volání, nebo nevím na co a když ho míjím (nebo on mě, pokud mě v levým pruhu vyblikal) a má fešně zastřiženej knír po vzoru národního hrdiny Adama Malysze, tak ho počastuju agresivním pohledem (a já umím být nepříjemnej J). Pak jsou to ti, co nesmyslně okupujou levej pruh a celá dálnice je čistá. A jedou 120km/h. Co s tím? Podjet? To se přece nesmí! K takovým mistrům se většinou řadí ti, kteří sedí v Renaultu Thalia. To je obecně důvod k ostražitosti. Zrovna před pár dny se mi stalo, že jsem viděl toto auto na ulici. Bylo po dešti. Relativně široká silnice a na jednom místě výmol velikosti pneumatiky (na šířku samo) plný vody. Ano, hádáte správně. Ve 20 km rychlosti tím řidič Thalie projel a pocákal lidi na chodníku. Ne. Neudělal to schválně. Prostě blb.  A ještě jeden typ blbců – jedete cca 130 (130+ J) a předjedete auto, který jede 120. Najednou je snížená rychlost. Třeba na 100. Tak snížíte na 100 (110), protože nevíte, zda tam není radar, nebo jiná buzerace apod. Najednou vás předjíždí to auto, co jste právě minuli (většinou Renault Thalia) a jede si svých 120km/h. Prostě ty lidi jedou jakousi konstantní rychlostí, ale na tom kilu vás musí předjet, abyste je za 100m zase znovu předjížděli, protože na konci omezení rychlosti pojedou stále 120.

Taky mě fascinujou ty opravy a kolony na dálnicích. V první řadě si vždycky při zúžení kladu otázku: „Jak to, že když už jsem v tom zúžení – už jsem překonal zip a jiný nástrahy – že to pořád nejede?“ Já to prostě nechápu. Jediný logický vysvětlení pro mě je, že někdo přece musí být první v té koloně a ten stojí, nebo ne? A ten má asi Renault Thalia. Nebo nevím. V každým případě, jak může stát jeden pruh, kde není vepředu jiná překážka, si nedovedu vysvětlit.  

K těm opravám a objížďkám… Stalo se mi loni v Ostravě, že jsem se nemohl někam dostat a jen po objížďce. Tu cestu jsem jel 3x a se stejným výsledkem. Objížďka byla naznačená, ale po 2 km objížďky už autora to značení přestalo bavit, takže pokud jste nebyl místní, naprosto jste netušil, jak dál. A to jsem se neustále snažil v hlavě držet kompas. Napsal jsem na úřad, že bych prosil o fotku toho debila, kterej to měl v kompetenci, že si chci dát jeho fotku na nástěnku. Že si myslím, že za ten plat, co bere a v závislosti na tom, že mám právo na informace chci vidět, jak vypadá opravdovej génius… Nic mi neposlali. Ale zase tak moc jsem na tom netrval. Prohučel jsem to totiž nakonec tím zákazem vjezdu přes staveniště. Nic jinýho mi nezbývalo.

Laura se polila kafem. Přijde jí to strašně směšný. Mně už tolik ne.

Proč něco dělat?

Dlouho jsem zvažoval vydání knihy. Stejně tak vlastního CD. Neustále pochybuji o tom, co dělám a k čemu to vlastně je. Nakonec jsem se rozhodl vše uskutečnit a obhajuji si to takto:

Kdykoliv pustím televizi nebo rádio, přijde mi, že je tam neustále a dokola to samé. Několikrát jsem si položil otázku, kdo rozhoduje o tom, co lidé chtějí slyšet nebo vidět? No asi posluchači a diváci, nebo ne? No mělo by to tak asi být. Televizní program chce co největší sledovanost, a proto zařazuje filmy, pořady, dokumenty,…prostě vše, co má potenciálně největší úspěch v nejširší základně diváků.  Rádio pouští do éteru skladby, které lidé chtějí slyšet, protože tím udrží daná stanice pozornost a nebude mít nikdo potřebu přelaďovat na jiný kanál a rádio se tak stane např. nejposlouchanějším. Marketingová oddělení pak mají statistiky a argument pro to, proč by měl zákazník inzerovat nebo vést jednu z částí reklamní kampaně právě na jejich stanici. Jen obyčejná úvaha. Je mi jasné, že v nějaké interní směrnici dané televize nebo rozhlasové stanice bude této problematice věnováno několik sofistikovaně popsaných stran, o kterých se bude debatovat na poradách. Nejsem v této oblasti expert. Jen běžný posluchač, TV divák – prostě konzument. Co tím chci ale říct…

Rozhodně nemám nic proti zařazování nebo reprodukci tzv. národních klenotů - např. Karel Gott apod. Nejenom, že tady nikdo lepší není, ale jeho skladby, resp. písně si to prostě zaslouží a jsou populární právem. Takže i když se tyto skladby hrají 20, 30 let, tak jsou pořád jaksi aktuální a neztrácejí ani uměleckou a ani jakoukoliv jinou hodnotu. Mluvím spíš o některých – podle mého soudu – hudebních masakrech. Naprosto nechápu mentalitu lidí, kteří si koupí CD Jakuba Smolíka apod. Nerozumím tomu. Je to stejný hudební kýč jako Duo Yamaha nebo Eva a Vašek. Stejně tak nerozumím dramaturgii různých předávání ocenění. Naprosto neznevažuju ocenění typu – fotbalista roku, zlatá hokejka, apod. Miluju sport a fotbal a hokej zvlášť. Ale nějak mě tato teatrální oslava schopností nebere. Ale budiž. Je to sice paradox, že státní vyznamenání (a je jedno, z rukou kterého prezidenta byla předána) běží na kanálu Čt2 a ceny Anděl apod. jsou zřejmě populárnější, tak proto jsou na nějakém lukrativnějším kanále, ale dá se to pochopit. Od toho jsou přece marketingoví experti, kteří ví, co lidé chtějí. Co ale naprosto nedávám, je to trapný prokládání a natahování těchto galavečerů. Už od dob Televarieté jsem to nesnášel, ale tam to mělo nějaký význam, protože Bohdalová s Dvořákem si mezi scénkami museli trochu odpočinout, převléci se, nachystat scénu apod. Ale k čemu je to, že mezi předáváním 7. a 6. místa v nějaké anketě vyběhne na scénu nějaký „populární“ zpěvák a na playback vystřihne nějakou úplně zbytečnou píseň? Jaký to tam má význam? Nevím. Chápu, že se to děje na všech těchto akcích, ale u nás to prostě tak nějak nemá úroveň. Ne. Nechci nikoho kritizovat nebo hodnotit vkus posluchačů, diváků...ale mně to prostě přinejmenším přijde divné, že by tohle lidé chtěli.

A proto si prostě říkám, že by se asi člověk neměl nejen s nikým porovnávat, ale také nesklouznout k přehnanému sebehodnocení a sebekritice, i když je to samozřejmě v jisté míře potřeba. Proto jsem tu výzvu, napsat knihu přijal, a proto jsem se nechal dokopat k tomu, vydat vlastní CD. Ano. Ani kniha a ani CD nejsou přímo mainstreamovou záležitostí, ale ve svém intervalu si myslím, že to rozhodně není brak. V obou případech probíhají poslední úpravy a brzy snad vyjdou na světlo. Nikomu nenutím ani moje pohledy, ani moje názory a ani moji hudbu (no ne každý má rád rock/metal), ale když poslouchám, čím jsou schopni se lidé prezentovat, co jsou schopni nahrát, napsat, tak si myslím, že to opravdu řešit nemusím. Když to neřeší Jakub Smolík, sestava naprosto vylízaných youtuberů, kteří vydělávají na své trapnosti apod., tak proč bych měl já. Můžu sedět a nedělat nic, nebo udělat něco. Takže dělám to něco a je na Vašem posouzení, zda je to dobře nebo špatně.