Jedna ukázka a úvaha z mé knihy

Jdu nakoupit. Zásadně si neberu vozík. Hlavně proto, že si všichni ostatní myslí, že vozík je od toho, aby se mu do cesty kladly překážky, pod jeho kola skákali neukáznění nakupující, a aby se samotnej nákup stal nenávistnou činností, která Vás dokáže zasekat mezi regály. Vozík se pak v mých rukou stává nebezpečnou zbraní. Když tohle všechno sečtu, není situace v supermarketu jiná, než na D1. A z řidičů vozíků se stávají agresivní účastníci silničního provozu. Takže proto v supermarketech zůstávám chodcem a jak had se proplétám mezi ostatními. Všímám si tragických výrazů chlapů, jejichž manželky vybírají a nosí věci do vozíků. Hlava rodiny „pán vozíku“ pak rozhoduje, co se má vrátit, protože je to drahý, nebo proto, že o 10km dál v hypermarketu je na tento produkt zrovna korunová sleva, takže to koupí tam. Děti vrací s větou: „Vrať to, doma máš jogurt!“ a zoufale počítají, kolik ten nákup vlastně bude stát a kolik ušetří. Důchodce v tomto směru vnitřně omlouvám, i když se snaží, jak můžou, aby pak ušetřenou tisícikorunu utratili za dárky k vánocům, narozeninám, svátkům, za vysvědčení,… Podle mě je to všechno tragickej obraz života. M.j. – kolik těch věcí v tom vozíku je ve finále opravdu potřeba? Ale tak to už asi patří k lidské přirozenosti. Vždycky se na sebe s Laurou díváme, já kroutím hlavou a ona se usmívá, protože jí tady ty – pro mě tragický situace – děsně baví. Vrcholem vzrušení při nakupování zůstává ovšem pokladna. A to platí obecně všude. Je jedno, jestli je to hypermarket, nebo jakýkoliv specializovaný market. Každý z těchto zařízení má 8 – 16 pokladen. Obsazeny – v rámci šetření nákladů – zůstávají 3 a v lepším případě 4. Z toho jedna je tzv. expresní pokladna, kde je napsáno do 5 nebo 10 položek nákupu. Pokladna je místo, kde se naplno projevuje lidská povaha a charakter. V prvé řadě, nikoho nezajímá, že pokladna je do deseti položek. Nikomu to není blbý. Pominu-li procento lidí, kteří si toho nápisu nevšimnou. Tato expresní pokladna naprosto ztrácí status expresní a stává se pokladnou. Jen proto, že chlapa v sandálech a ponožkách tohle nezajímá. Tlustá paní, hrající si na dámu přece nebude čekat, když má položek – jejím střízlivým odhadem jedenáct (11 = 10, tak co jako). Ve skutečnosti je jich se zákusky, pařížským salátem a bůčkem s nálepkou -20% asi 17. Laura se směje nahlas. Já nahlas funím. Nechci být hrubej a ani sprostej a nechci nikoho urážet. Občas udělám to, že prostě jdu před tyto lidi sám a čekám, že zaútočí první. Většinou to neudělají. Jsou to prostě poserové, kteří něco vyzkouší, ale bojí se to hájit. I když ten pán v těch sandálech a tričku ČD vypadá dost suverénně. Navíc kupuje v akci zahradní hadici a já bych mu nerad kazil víkend. Co mě ale nejvíc dojímá a doslova vytáčí je, když – nejen – u expresní pokladny máte 2 položky a před vámi jsou lidi s nákupem min. na týden. Myslíte si, že Vás někdo pustí před sebe? Je to velice vzácný jev. A je jedno, jestli tam stojím já nebo paní, která sotva chodí. Ti před vámi dělají, že vás nevidí, přitom mají situaci už dávno zmapovanou. Ano, pokud si člověk nevšimne, no tak stane se. Ale vrcholem debility a buranství a bezohlednosti je to, když lidé před vámi vědí, ale přehlíží a tváří se naprosto nezúčastněně. Tohle nechápu. Minule jsem si stopnul dobu u pokladny. I s placením 10 vteřin. Kvůli těm 10 vteřinám jsem čekal 10 minut. Takových situací zažíváme každej stovky. Ale nepřijdou vám paradoxní a zbytečný? M.j. při větším nákupu se také zvyšuje míra pravděpodobnosti storna, které si pokladní vyžádá po té, co zákazník řekne: „Počkejte, tam byla cena 78 a to stojí 85? Tak to nechci! V letáku bylo…“. A pak si zase pěkně počkáte. Dodatek v letáku, že cena 78 platí při nákupu dvou kusů, jinak je cena standardních 85, už nikdo nečte. Laura nakupování miluje. Ona celkově miluje tyhle situace. Nějak mě na to jídlo, co jsem si tak pracně koupil, přešla chuť. Ano Lauro…vem si to. Už to nechci.